Ještě než začnu psát, tak bych rád upozornil na to, že jsem text bratra Tomáše přečetl několikrát. Snažil jsem se jej pochopit a porozumět mu, ale ne vždy se i to úplně podařilo. Píši tedy o něčem, čemu sám úplně nerozumím a s čím sám mám jen malou zkušenost. Přesto se po duchovní cestě, kterou bratr Tomáš vytyčuje snažím trochu kráčet. Pokud byste něčemu v mém psaní nerozuměli, ať vás to příliš neleká. Třeba bude jednou příležitost si o tom popovídat.

Bratr Tomáš vychází z Ježíšova výroku „Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře, a modli se k svému Abba, který zůstává skryt; a tvůj Abba, který vidí, co je ukryto, to odplatí.“ (Mt 6,6)

Nejprve vysvětluje pojem Abba – tatínek – nové jméno, které dává Bohu Ježíš. Převládalo přesvědčení, že Bůh je transcendentní, nedostupný, vzdálený – přísný a spravedlivý soudce. Oslovením Abba Ježíš zjevuje, že Bůh je zároveň nekonečně milosrdný, laskavý a blízký. Tedy tím základním postojem, který nám Ježíš doporučuje pro naši modlitbu ve skrytosti, je uvědomění, že Bůh je Abba: blízký, účastný, jemný, milující, sklánějící se. Žasneme nad tím, jak se v Bohu podivuhodně snoubí jeho nekonečná transcendence (přesažnost) s jeho nekonečnou imanencí (blízká přítomnost). 

Když ty se modlíš,…V předchozím hovoří Ježíš o těch, kteří se modlí na rozích ulic, aby ukazovali druhým, že se modlí. Jde jim tedy v jejich modlitbě o ně samotné. Ježíš radí, že to máme dělat jinak: modlitba je na prvním místě vztah s přítelem a ten potřebuje intimitu. Jen tenkrát nás povede k poznání Boha. Bratr Tomáš dokonce píše: „Když se chceš ve své praxi posunout za znamení, zázraky, údiv a duchovní útěchy, zkus tohle.“ Rozumím tomu takto: „Existuje víc než „vyslyšení“ modlitby a to víc je poznání Boha a sjednocení se s ním. K tomuto je dobře v modlitbě směřovat.“

Vejdi do svého pokojíku … Alespoň z počátku, než člověk získá určitý návyk, je nutné pro svou modlitbu vyhledat tiché místo: buď ve svém domě a nebo zajít do přírody nebo do kostela. Dále však bratr Tomáš rozlišuje vnější ticho a vnitřní ticho a vysvětluje, že ten pokojík se nachází v našem nitru. Vejít do svého pokojíku znamená odpoutat se od běžné psychologické pozornosti vůči každodennímu životu s jeho zmatkem, hlukem, obavami a množstvím komentářů, které nám probíhají neustále hlavou o lidech a událostech, a emocionálních reakcí na ně. Bratr Tomáš mluví o tyranii přehnané identifikace s tím, co se děje na povrchu našeho vědomí, která nám brání zakusit intuitivní úroveň, která svou vlastní přirozeností tíhne k tomu, být mnohem pokojnější, klidnější a otevřenější přítomnosti a vedení Boha přebývajícího v nás. Kdykoli se přehnaně identifikujeme, odcizujeme se jaksi sami sobě. Intuitivní úroveň svou povahou tíhne k tichu. Je blíže nejvnitřnějšímu středu našeho bytí, jež je pravým Já, a Trojici, zdroji našeho bytí na každé úrovni tělesné, duchovní i duševní.

Zavři za sebou dveře … Odpoutat se od debaty, kterou sami se sebou stále vedeme a v níž hodnotíme a komentujeme a soudíme věci, lidi a události okolo nás, není vůbec jednoduché! Naše myšlenky nás budou stále pronásledovat a budou stále klepat na dveře našeho pokojíku. Zavřené dveře však znamenají naše rozhodnutí nevěnovat jim pozornost. Kdykoli se během modlitby objeví zvláštní myšlenka, která nás bude chtít zaměstnat, znovu potvrdíme svůj původní záměr zavřít za sebou dveře, a to tím, že se co nejklidněji vrátíme ke svatému symbolu nebo svatému slovu. Zde bych uvedl příklad, jak těmto slovům rozumím. Při nedávné mši jsem připomenul slova liturgie: Byls poslán uzdravovat duše, Pane, smiluj se nad námi. Při adoraci, která byla po mši svaté se mi spontánně v mysli objevila slova „odpouštíš, léčíš, vléváš sílu, Ježíši, Lásko vtělená“. Jsou z písně 728. Tato slova se mi po celou adoraci stala „svatým symbolem“. Pokojně jsem je v modlitbě opakoval v souvislosti s dechem a stále se k nim vracel a nechával je sestupovat stále hlouběji do svého nitra.

Modli se ke svému Abba ve skrytosti … Ježíšův výrok nás vede ke stále větší úrovni vnitřního ticha. Nejprve se odpoutáme od vnějších podnětů. Potom se vzdáme vnitřního  rozhovoru se sebou samými. Nakonec vstoupíme do tichosti modlitby ve skrytu: ztichnutí sebe sama. Sv. Antonín říká: „Dokonalá modlitba nespočívá v tom, že víš, že se modlíš…“ Jde o to, jak jen je to možné, zříci se veškerého sebevnímání. Chceme-li se přiblížit Bohu, který je ve skrytosti, musíme vstoupit do stejného druhu skrytosti.

Tak nám vnitřní pokojík dopřává příležitost odpočinou si od sebe samých. Nic není tak uvolňující jako toto.

A tvůj Abba, který vidí, co je ukryto, ti odplatí… Odměnou modlitby ve skrytosti je hluboké poznání Boha, které nás vede k tomu, že žijeme nepřetržitě v Boží přítomnosti. Bůh byl vždycky s námi, ale my jsme jej nevnímali, protože jsme se stále (dokonce i v čase modlitby) věnovali své sebestředné činnosti a svým projektům pro štěstí. Cesta čisté víry nehledá duchovní útěchu, osvícení ani znamení a zázraky. Je osvobozením od touhy vměstnat Boha do našich naivních kritérií.

Vědomí sebe sama je poslední baštou našeho ega, které hraje roli jakéhosi mostu mezi minulostí a budoucností. Pod jeho vlivem v podstatě nikdy nezakoušíme přítomný okamžik, ve kterém však je přítomen Bůh.

Ve vnitřním pokojíku se v zásadě dějí dvě věci: potvrzení naší základní dobroty a očištění nevědomí.

To první může mít podobu pocitu Boží přítomnosti, vnitřního míru, nebo podobu pocitu odpuštění, že je vše v pořádku, že se o nás Bůh stará a že není třeba se o nic bát. Tak nás Bůh upokojuje a tiší naši rozjitřenost a jakýsi náš vnitřní nářek.

To druhé … Skrze hluboký klid modlitby tělo získává dovolení uvolnit nestrávený emoční materiál, nashromážděný v našem nevědomí. Emoční zranění mohou vyvstat během modlitby jako primitivní emoce, které nemají žádný vztah k bezprostřední minulosti. Tento fakt je znamením toho, že vystupují z nevědomí. Čím víc jsme v míru, čím hlouběji spočíváme v Bohu během modlitby, tím rychleji a kompletněji je nestrávený celoživotní emoční materiál odplavován. Toto se v křesťanské kontemplativní tradici nazývá očišťování duše.

Ve vnitřním pokojíku jsme tedy svědky léčivého procesu a tím lékařem je sám Ježíš, ve kterého jsme složili všechnu svou důvěru. On sám nám pomáhá odložit nepotřebnou bagáž, kterou v životě namáhavě vlečeme: naše potřeby vlastnit, ovládat, mít pod kontrolou, naši identifikaci s našimi pocity a naše přemrštěné lpění na tom, kým navenek jsme profesně nebo stavem.  On sám nám pomáhá, abychom si vytvořili návyky, jak se oprošťovat od postojů a chování, které nejsou vhodné nebo jsou škodlivé v modlitbě a v chování: to vše proto, aby nám dal posunout se na vyšší úroveň poznání Boha a lásky k němu a k lidem. Naše mysl se projasňuje, začínáme vnímat dynamiky svého nevědomí a to, kolik energie nesmyslně vkládáme do pokusů, aby náš vlastní emoční program pro štěstí fungoval.

Pokaždé, když necháme uplynout kapičku nestráveného emočního materiálu, potlačeného v raném dětství, Duch svatý přispěchá a vyplní prostor tím, že aktivuje plody a dary Ducha: především lásku (nesobeckou), mír (o kterém Pavel říká, že překračuje každé chápání), radost (jako neustálý smysl dobrého bytí) a dobrotu (schopnost vidět Boha ve všem). S rostoucím stupněm víry a odstraňováním překážek Boží lásce se v našem každodenním životě projevují plody Ducha mnohem pravidelněji. Božská terapie rozšiřuje stěny našeho vnitřního pokojíku, aby zahrnoval celý život.